Magazín "Auto-plus" zima 2008 - ROZHOVOR

Dejvické divadlo je můj druhý domov

Sejít se s Ivanem Trojanem nebylo zrovna jednoduché. Na spadnutí byla totiž premiéra nové hry Dračí doupě, ve které ztvárnil jednu z hlavních rolí. Přestože má na svém kontě čtyři České lvy, jednu Cenu Thálie, celou řadu nominací a hlavně plná hlediště divadla i sálů kin, titulu „nejobsazovanější český herec“ se urputně brání.

Před pár dny jste v Dejvickém divadle představili zbrusu novou hru Dračí doupě. Jak dopadla premiéra?
Snad úspěšně. První publikum přijalo hru báječně, ale je pravda, že to druhé bylo trochu zdrženlivější.

Čím myslíte, že to bylo?
Těžko říct – vždycky záleží také na skladbě publika. Na první premiéru jsou zvaní spíše oficiální hosté, a na tu druhou možná přišli v přesile, jak my říkáme, diváci hodnotící – „Tak nám teda ukažte, co jste nazkoušeli!“ Trochu nás ti zdrženlivější sice zaskočili, ale po představení byly zase reakce příznivé.

Nepřiláká tohle představení hlavně mladé lidi, protože Dračí doupě je dnes již kultovní první česká fantasy desková hra?
Představení ale není jen o téhle hře, i když je tam samozřejmě svým způsobem zakódován jistý princip hry, který se ovšem neodehrává jen nad tou deskou. Je to příběh o setkání dvou lidí po dvaceti letech a divák už tuší, že se před těmi roky odehrálo něco zásadního a postupně se začne poodhalovat, co se vlastně stalo.

Jakou postavu představujete vy?
Jednoho z těch dvou, co se po letech potkají...

To samozřejmě tuším, ale můžete mi ji nějak přiblížit?
Musím ale vážit slova, protože Dračí doupě je jedna z těch her, o kterých když se mluví, tak se zároveň něco prozrazuje, a divák by se pak mohl cítit ošizen, že se dozvěděl víc, než si vlastně přál.

Zeptám se tedy jinak. Velmi často ztvárňujete – mírně řečeno – podivíny. Je i tahle postava taková?
Určitě je tam cítit nějaký problém, který se postupně rozkrývá. A hra samotná je také částečně o zločinu a trestu, ale rozhodně by neměla být chápána jako drama.

Dvě představení z Dejvického divadla, Karamazovi a Příběhy obyčejného šílenství, přenesl na filmové plátno Petr Zelenka. Jak se vám hraje divadelní postava před kamerou?
Některé momenty se prostě na filmové plátno přenést nedají. Petr Zelenka ale nechtěl točit divadelní představení, chtěl, aby to bylo jiné a aby nás to bavilo. Pro mě to bylo samozřejmě chvílemi obtížné, protože přes den jsem například hrál Petra před kamerou a večer na divadle. Byla to tak trochu schizofrenie

Sedm let jste hrál ve Vinohradském divadle, čím vás přilákalo právě Dejvické?
V té době jsme s kolegou Lukášem Hlavicou řešili, jestli nás vlastně současná práce naplňuje a zda chceme stejným způsobem pokračovat. Oba jsme došli k závěru že ne, a začali jsme tedy hledat. Zrovna v té době odešel Miroslav Krobot z Národního právě do Dejvického divadla, kde přijal místo uměleckého šéfa. S Mirkem jsem už před lety spolupracoval, a to rozhodlo. Navíc jsme odešli za divadlem, které jsme začali stavět doslova od nuly.

To byla ale docela nejistota...
Lidé. Jsou přátelštější. Přímější. Dovedou se víc bavit a víc žít. Je to dáno sluncem a mořem, které mají. Tzatziky, souvlaki nebo bujurdi mi sice také velmi chutnají, ale svíčková je svíčková…

Kdybyste se mohla na měsíc vydat vozem na cesty, kam by to bylo a co nebo koho byste si vzala s sebou?
Ale zároveň to byla velká výzva. V té době mi bylo třiatřicet a nebyl jsem už úplný mladík. Byl jsem ženatý a věděl jsem, že až přijdou děti, budu muset zajistit rodinu. Tohle byla jedna z posledních možností razantního rozhodnutí. A dneska je Dejvické divadlo můj druhý domov.

Vaše žena Klára je také herečka, máte spolu dva syny. Jak se dá skloubit tak časově náročná práce s rodinou?
Teď už to jde, klukům je sedm a devět, ale ze začátku to bylo náročné. Byla to velká prověrka našeho vztahu. A zdá se, že nás naopak posílila.

Jak se na vaše rozhodnutí studovat DAMU tvářila rodina? Váš tatínek i bratr věděli, jak tenhle chlebíček chutná. Nerozmlouvali vám to?
To víte že jo, hlavně tatínek. Ten moc dobře věděl, jak je tohle povolání náročné a někdy taky nespravedlivé. V herectví příležitosti můžou přijít, ale taky nemusejí. Není to zdaleka jen otázka talentu, hodně záleží i na štěstí.

Vy jste ale to štěstí měl, díky filmu Samotáři jste se stal hvězdou přes noc.
Bylo to opravdu štěstí, protože když přišel do kin tenhle film, běžel už v televizi seriál Četnické humoresky. Kdyby byl třeba jen ten, možná bych pro filmaře nebyl až tak zajímavý

Možná sehrálo roli to, že obě postavy byly tak odlišné. Na obrazovce dobrá duše Béďa Jarý, a na plátně pak šílený chirurg Ondřej…
I to bylo určitě důležité. Protože když vezmu například svého otce Ladislava Trojana, který natočil slavný seriál Tři chlapi v chalupě, tak s ním měli filmaři velký problém. Pořád v něm prostě viděli nejmladšího Potůčka, a to mu profesně ublížilo.

Poměrně nedávno jsme oslavili devatenácté výročí od sametové revoluce a já se nemůžu nezeptat na váš podpis pod Několik vět. Neměl jste tenkrát strach? Vždyť to pro vás taky mohlo znamenat konec kariéry.
Koncem osmdesátých let už to nebylo tak drsné, jako to měli naši otcové v padesátých letech. Tady už atmosféra trochu tála, i když to bylo samozřejmě trochu riskantní, ale já byl přesvědčen, že to prostě musím podepsat.

Často zaznívají hlasy, že by umělci měli být apolitičtí, souhlasíte?
Umělec je přece občan jako každý jiný a má právo na to se vyjádřit, pokud není lhostejný, měl by se angažovat. A pokud chce vstoupit do politiky přímo, měl by si být jistý, že bude něco platný.

Vrátíme se zase k vaší práci. Chystáte teď něco nového?
Zkoušel jsem hlavně v divadle, a ta práce byla náročná, takže jsem musel i pár věcí odmítnout. Z krátkodobého hlediska mě nečeká nic. A to je dobře, myslím si, že už mě bylo dost.

Myslíte, že už bylo dost Trojana?
Často je mi podsouváno, že patřím mezi nejobsazovanější herce, a já na to říkám, že kdyby si dal někdo tu práci a udělal seriózní žebříček, tak určitě nebudu mezi první desítkou a možná ani dvacítkou. Měl jsem prostě jen štěstí, že jsem se zúčastnil projektů, které byly buď divácky úspěšné, nebo je příznivě přijala kritika.

Takže v dohlednu není žádný film?
David Ondříček připravuje film podle scénáře Marka Epstejna. Bude to taková detektivka z padesátých let, do které se začne míchat politika. Točit se ale začne až po letních prázdninách.

Natáčení, divadlo, hostování… jak odpočíváte?
Snažím se odpočívat sportem. Je to pro mě nejlepší způsob, jak se odreagovat. Věnuju se fotbalu, v sedmatřiceti jsem začal dokonce hrát závodně za Union Strašnice B. A tak mě vám to chytlo, že už moje žena začala být trochu nerada. Ale ono se to nakonec vyřešilo samo. Zfauloval mě protihráč tak, že jsem musel na operaci kolena, a tak mám se závodní kariérou utrum. Ale na fotbal jsem nezanevřel, za klub Real Top Praha hrajeme proti různým týmům a výtěžek pak dáváme na charitu. A hraju taky občas i za starou gardu Bohemky, o mně je všeobecně známo, že jsem její velký fanoušek.

Kromě fotbalu si hodně mužů potrpí taky na auta. V čem jezdíte vy?
Máme takovou starou oktávku, a protože naše rodina začala bobtnat, tak bylo jasné, že bude zapotřebí větší auto. V tom nám pomohla společnost auto-plus. Nabídla mi totiž k zapůjčení na rok a půl auto SEAT Alhambra. Kromě toho byla auto-plus sponzorem i naší poslední premiéry Dračího doupěte. Za to děkuju obzvlášť, protože sehnat peníze na kulturu je dnes velmi těžké.